Během 20. století, kdy začaly ženy pracovat, se kimono muselo zjednodušit, aby bylo praktičtější a pohyb v něm jednodušší. Tradiční ženské kimono se skládá ze 12 a více částí, které se oblékají a připevňují podle přísných pravidel. U některých typů je potřebná asistence profesionálního oblékače. Kimona pro ženy jsou všechna zhruba stejně velká a upravují se tvořením záhybů a skládáním v pase. Tím se vytvoří tzv. ohašori (お端折り), neboli sklad látky, který je vidět pod dolním okrajem obi.

Při výběru kimona je důležitý věk ženy, druh příležitosti, jíž se chce zúčastnit, a symbolika motivů. Jejich interpretace se mění podle vkusu a dobových trendů. Vzory se většinou týkají přírody. Nejčastěji lze vidět květiny (kosatce, chryzantémy, růže, květy sakur a slivoní, lístky japonského javoru…) a ptáky symbolizující dlouhý život (jeřábi, slavíci…). Používají se také motivy denních předmětů, jako jsou vějíře, bubínky, košíky či kola, nebo šintoistická a buddhistická témata (svastika, jin jang). Opakované vzorování je považováno za neformální, a taková kimona se proto používají většinou pro denní nošení. Mladé ženy se oblékají do výraznějších barev a vzorů, zatímco starší ženy se přiklánějí k méně nápadným, ale zato elegantnějším oděvům.

Velmi důležité je také roční období, jež právě probíhá. Se změnou sezóny se mění i barva a vzory na kimonech, aby doplňovaly atmosféru dané doby. Na jaře se nosí květy sakury, vistárie či magnolie, motýli a pod. na látkách jasnějších barev, pro léto jsou typické vzory tekoucí vody, deště a moře, které by měly nositele pocitově ochladit. Se začátkem podzimu se kimona barví lístky japonských javorů momidži a květy chryzantémy a v zimě se objevuje bambus, květy slivoní a borové větvičky. Vzory by se ovšem neměly měnit jen jednou za sezónu, většinou se každý měsíc používají jiné. Příliš časté nošení jednoho typu dekorace, či pozdní použití v závislosti na době, k níž se vzor vztahuje, je při formálnějších událostech považováno za velké společenské faux pas.